blog-revoluce

Sbalit věci, vzít občanku, sednout do auta a vyrazit – takhle jednoduše dnes můžeme vycestovat. Za socialismu bylo cestování mimo Československo mnohem komplikovanější, někdy až nemožné. 

Zdroj: Profimedia

Typicky se jezdilo pouze do zemí východního bloku – na Rujanu do východního Německa nebo třeba k Balatonu do Maďarska. Mezi spřátelené země patřila i Jugoslávie, bez speciálního povolení jste se ale nemohli jen tak vydat. Nedostat výjezdní doložku do Jugoslávie byla forma trestu pro neposlušné občany.O západní Evropě si mohla většina lidí nechat leda tak zdát. Pokud i přesto někdo patřil mezi odvážnější a měl tu trpělivost, absolvoval dlouhé kolečko devizový příslib od banky, potvrzení od zaměstnavatele, výpisy z rejstříku a výjezdní doložka k pasu od VB. O všechny potvrzení se žádalo pouze jednou ročně a šance na schválení byla opravdu malá. A když už jste měli to štěstí a správné konexe, vždycky vás mohli zastavit na hranicích a vrátit zpět. Po Sametové revoluci se otevřely hranice a mohlo začít to správně dobrodružství. Jaké bylo se poprvé svobodně podívat „ven“? 

Dana, Teplice

RAKOUŠTÍ DOBROVOLNÍCI A ZABOUCHNUTÉ KLÍČE

Na úvod je třeba osvětlit, jak naše generace vyrostla v představě, že svět je rozdělen na socialistický sektor a zlé kapitalistické země. Do kapitalistických zemí nejenže jsme se nemohli zajet podívat, ale i dění v nich bylo pro nás tajné. Kusé zprávy o tom, jak to tam vypadá, jak se tam žije, co je tam všechno k mání, zaváněly nádechem pohádkovosti, tajemství a něčeho zakázaného.

No a v tom přišla revoluce v listopadu 1989 a nám se naskytla možnost vycestovat volně do všech evropských zemí. Byli jsme mladí a nadšení a hned jsme nabízenou možnost chtěli využít. Byli jsme 3 – já s kamarádkou Lenkou a její přítel Martin. Byl 20.prosinec 1989. Rozhodli jsme se pro návštěvu Vídně. Především bylo potřeba vyměnit peníze. Banka existovala jediná v celých Teplicích a vyměnit bylo povoleno za 200 Kčs na osobu. Výměna byla označena razítkem v pasu. Zatímco jedna stála frontu v bance, druhá přivezla pasy od obou rodin. Tak jsme se vybavili rakouskými šilinky v hodnotě asi 600 Kč na osobu – pro nás se jednalo asi o polovinu peněz potřebných pro studenta na celý měsíc, pro Rakušany drobné kapesné.

Lenčin tatínek nám zapůjčil automobil značky Škoda Forman, který jezdil na 3 válce a hrozně žral olej. Proto přidal i plný kanystr. Martin s řidičákem starým necelý rok byl jediný řidič a nebylo tedy o čem diskutovat. Naložili jsme spacáky, bundy, jídlo a pití a vyrazili. Když jsme po kontrolách opravdu projeli celnicí a hraničním přechodem v Mikulově, byli jsme celí udivení, že to funguje. Cestou jsme se potkali s partou Slováků, kteří cestovali Fiatem Panda ve čtyřech a stejně jako my řešili technické potíže s jejich autem a cítili se jako dobyvatelé světa.

Když jsme dorazili do Vídně, bylo asi -10 °C a předvánoční čas. Na sběrném parkovišti stál velký stan, kde rakouští dobrovolníci očekávali příval mnoha chudých a zmrzlých Čechů a Slováků, rozdávali čaj a kávu a také kilovky zrnkové kávy ve zlatém obalu. Chudí a zmrzlí jsme byli, ale bylo nás méně než těch dobrovolníků. Možná jsme byli jen předvoj. Osvětlená Maria Hilfe Strasse byla ohromující. Přeplněné obchody nás uváděly v úžas. Chodili jsme tam jako Alenka v říši divů. Oblečení, boty, čokoláda, exotické ovoce, elektronika. U nás nedostatkové zboží prodávané ze známosti pod pultem. Tady plné obchody s cenami, které nás dostávaly do kolen.

Přespat jsme plánovali v autě, ale klíčky jsme si zabouchli uvnitř. Za pomoci zmíněných Slováků nakonec Martin odloupl gumu kolem okénka a „vyháčkoval“ ho. (Co by na to řekla dnešní moderní auta.) Řidič měl pro sebe obě přední sedadla (včetně řadící páky uprostřed) a my dvě spaly vsedě vzadu. Ráno jsme měli omrzlá okna i zevnitř a jinovatku na spacáku. Prošli jsme centrum Vídně, viděli jsme Stephansdom, tržiště, Hofburg, zdálky zahlédli Prater. Za naše šilinky jsme nakoupili drobnosti a plni dojmů se vydali na cestu domů. Pro nás to byl obrovský zážitek a jsem vděčná, že dnes si mohu v říjnu jen tak zaletět za hezčím počasím na Mallorku s občankou a platební kartou.

Andrea, Banská Bystrica

VŠETCI VOŇALI, MUŽI I ŽENY

Prvá moja cesta do  „kapitalistickej krajiny“ po novembri 1989 viedla do Talianska. Cez Rakúsko, samozrejme. Takže dve muchy jednou ranou. S minimom čudných peňazí, zato s dokorán otvorenými očami. Hltala som nimi úplne všetko: domy, stromy, ľudí, autá, jazerá, hory, doly… tichá eufória to bola. Nekupovala som žiadnu elektroniku ani handry, čo bol možno najčastejší dôvod vycestovania, len som absorbovala všetko, o čom som dovtedy len snívala. 

Monumentálne Benátky, veselá vrava, neuveriteľná ponuka tovaru v obchodoch a na trhoch, vôňa parfumov (všetci voňali, muži i ženy), do očí bijúca všadepritomná vkusná pestrosť farieb, tak kontrastná k šedi socializmu a uvoľnenosť. Ten pocit, že môžem = sloboda mal a dodnes má pre mňa nezameniteľnú chuť a najvyššiu prioritu.

Dodnes si vážim, že môžem bez strachu prejsť hranice a pokračovať v ceste. Asi preto, že sme dlho nesmeli, milujem dodnes cestovanie. Stále som tichý pozorovateľ krajiny, ľudí, ich zvykov, vôní, gastronómie a dodnes mám zadúšajúci pocit šťastia z toho, že môžem . Bez nadsádzky. Naposledy toto leto sme prešli AT, CZ, DE a trochu aj F a aj po 30 rokoch sme si s manželom povedali, že sme naozaj radi, že môžem byť slobodní, rozhodnúť sa, či a kam pôjdeme. Pre mňa je to najviac top výsledok Nežnej.

Alice, Ústí nad Labem

MALÉ FAUX PAS S FRANCOUZSKÝM VÍNEM

Jakmile se oteplilo, vyrazili jsme s kamarády stopem objevovat západ. Já s kamarádkou a jeden pár. V té době neexistovaly mobily, natož internet, nemohli jsme si tedy průběžně dávat vědět, kde se nacházíme a za jak dlouho dorazíme do cíle. Prostě jsme se pevně dohodli na konkrétním místě setkání a na druhou posádku tam čekali, dokud se neobjevila. My jsme jako dvě mladé holky měly samozřejmě výhodu a všude byly první hned ze začátku jsme stoply kamion. I když řidič nejel až do námi vytoužené cílové stanice, zavolal kolegům vysílačkou a sehnal nám „nápojný“ spoj. 

Naše trasa vedla přes Rakousko, Itálii a Francii. Ráda vzpomínám na Rakousko, kde jsme s kamarádkou kempovaly před kostelem a čekaly na zbytek, místním jeptiškám nás bylo asi líto, takže nás ubytovaly přímo v tom kostele. Ve Francii se nám povedlo malé faux pas, ale zpětně se tomu strašně směju  jeden hodný pán pozval celou naší výpravu na večeři k sobě domů. Nalil nám víno, hodně nám k tomu vyprávěl, ale my mu bohužel vůbec neuměli francouzsky, takže jsme pouze přikyvovali a usmívali se. A jak jsme byli zvyklí z domova na nabídku hodně špatných vín, která nešla pít jinak než s colou (legendární houba), to samé jsme udělali s jeho vínem. Pán byl bohužel vinař a evidentně nám jako hostům nabídl to nejlepší z jeho sbírky. Držel se za hlavu a bědoval.

Během cesty jsme poznali plno dalších skvělých lidí a hlavně byli neustále fascinovaní. Nejvíc mi v paměti uvízla záhadná lahvička. Když jsme zjistili, že se jedná o olej ve spreji, nemohli jsme uvěřit, že existuje taková vychytávka. To u nás prostě nebylo.

Dnes můžeme procestovat téměř celou Evropu pouze s občankou. Můžeme se ze dne na den, nebo z hodiny na hodinu rozhodnout a vyrazit. Slavíme 30 let svobody, 30 let svobodného cestování! Važme si toho, cestujme, objevujme, poznávejme. Díky, že můžem.

Zdroj: vysehradskej.cz

Sdílejte tento článek

Zůstaňte s námi v kontaktu

Aby vám neunikly žádne novinky, zanechte nám prosím svůj email. My na oplátku slibujeme, že vám nebudeme spamovat schránku. :-) 

HoppyGo s.r.o. se sídlem Řehořova 4, 130 00 PRAHA 3
IČ 066 28 664
COPYRIGHT 2018 ©HoppyGo s.r.o