Sbalit věci, vzít občanku, sednout do auta a vyrazit – takhle jednoduše dnes můžeme vycestovat. Za socialismu bylo cestování mimo Československo mnohem komplikovanější, někdy až nemožné.
Typicky se jezdilo pouze do zemí východního bloku – na Rujanu do východního Německa nebo třeba k Balatonu do Maďarska. Mezi spřátelené země patřila i Jugoslávie, bez speciálního povolení jste se ale nemohli jen tak vydat. „Nedostat výjezdní doložku do Jugoslávie byla forma trestu pro neposlušné občany.“ O západní Evropě si mohla většina lidí nechat leda tak zdát. Pokud i přesto někdo patřil mezi odvážnější a měl tu trpělivost, absolvoval dlouhé kolečko – devizový příslib od banky, potvrzení od zaměstnavatele, výpisy z rejstříku a výjezdní doložka k pasu od VB. O všechny potvrzení se žádalo pouze jednou ročně a šance na schválení byla opravdu malá. A když už jste měli to štěstí a správné konexe, vždycky vás mohli zastavit na hranicích a vrátit zpět. Po Sametové revoluci se otevřely hranice a mohlo začít to správně dobrodružství. Jaké bylo se poprvé svobodně podívat „ven“?
Dana, Teplice
RAKOUŠTÍ DOBROVOLNÍCI A ZABOUCHNUTÉ KLÍČE
Na úvod je třeba osvětlit, jak naše generace vyrostla v představě, že svět je rozdělen na socialistický sektor a zlé kapitalistické země. Do kapitalistických zemí nejenže jsme se nemohli zajet podívat, ale i dění v nich bylo pro nás tajné. Kusé zprávy o tom, jak to tam vypadá, jak se tam žije, co je tam všechno k mání, zaváněly nádechem pohádkovosti, tajemství a něčeho zakázaného.
No a v tom přišla revoluce v listopadu 1989 a nám se naskytla možnost vycestovat volně do všech evropských zemí. Byli jsme mladí a nadšení a hned jsme nabízenou možnost chtěli využít. Byli jsme 3 – já s kamarádkou Lenkou a její přítel Martin. Byl 20.prosinec 1989. Rozhodli jsme se pro návštěvu Vídně. Především bylo potřeba vyměnit peníze. Banka existovala jediná v celých Teplicích a vyměnit bylo povoleno za 200 Kčs na osobu. Výměna byla označena razítkem v pasu. Zatímco jedna stála frontu v bance, druhá přivezla pasy od obou rodin. Tak jsme se vybavili rakouskými šilinky v hodnotě asi 600 Kč na osobu – pro nás se jednalo asi o polovinu peněz potřebných pro studenta na celý měsíc, pro Rakušany drobné kapesné.
Lenčin tatínek nám zapůjčil automobil značky Škoda Forman, který jezdil na 3 válce a hrozně žral olej. Proto přidal i plný kanystr. Martin s řidičákem starým necelý rok byl jediný řidič a nebylo tedy o čem diskutovat. Naložili jsme spacáky, bundy, jídlo a pití a vyrazili. Když jsme po kontrolách opravdu projeli celnicí a hraničním přechodem v Mikulově, byli jsme celí udivení, že to funguje. Cestou jsme se potkali s partou Slováků, kteří cestovali Fiatem Panda ve čtyřech a stejně jako my řešili technické potíže s jejich autem a cítili se jako dobyvatelé světa.
Když jsme dorazili do Vídně, bylo asi -10 °C a předvánoční čas. Na sběrném parkovišti stál velký stan, kde rakouští dobrovolníci očekávali příval mnoha chudých a zmrzlých Čechů a Slováků, rozdávali čaj a kávu a také kilovky zrnkové kávy ve zlatém obalu. Chudí a zmrzlí jsme byli, ale bylo nás méně než těch dobrovolníků. Možná jsme byli jen předvoj. Osvětlená Maria Hilfe Strasse byla ohromující. Přeplněné obchody nás uváděly v úžas. Chodili jsme tam jako Alenka v říši divů. Oblečení, boty, čokoláda, exotické ovoce, elektronika. U nás nedostatkové zboží prodávané ze známosti pod pultem. Tady plné obchody s cenami, které nás dostávaly do kolen.
Přespat jsme plánovali v autě, ale klíčky jsme si zabouchli uvnitř. Za pomoci zmíněných Slováků nakonec Martin odloupl gumu kolem okénka a „vyháčkoval“ ho. (Co by na to řekla dnešní moderní auta.) Řidič měl pro sebe obě přední sedadla (včetně řadící páky uprostřed) a my dvě spaly vsedě vzadu. Ráno jsme měli omrzlá okna i zevnitř a jinovatku na spacáku. Prošli jsme centrum Vídně, viděli jsme Stephansdom, tržiště, Hofburg, zdálky zahlédli Prater. Za naše šilinky jsme nakoupili drobnosti a plni dojmů se vydali na cestu domů. Pro nás to byl obrovský zážitek a jsem vděčná, že dnes si mohu v říjnu jen tak zaletět za hezčím počasím na Mallorku s občankou a platební kartou.
Andrea, Banská Bystrica
VŠETCI VOŇALI, MUŽI I ŽENY
Prvá moja cesta do „kapitalistickej krajiny“ po novembri 1989 viedla do Talianska. Cez Rakúsko, samozrejme. Takže dve muchy jednou ranou. S minimom čudných peňazí, zato s dokorán otvorenými očami. Hltala som nimi úplne všetko: domy, stromy, ľudí, autá, jazerá, hory, doly… tichá eufória to bola. Nekupovala som žiadnu elektroniku ani handry, čo bol možno najčastejší dôvod vycestovania, len som absorbovala všetko, o čom som dovtedy len snívala.
Monumentálne Benátky, veselá vrava, neuveriteľná ponuka tovaru v obchodoch a na trhoch, vôňa parfumov (všetci voňali, muži i ženy), do očí bijúca všadepritomná vkusná pestrosť farieb, tak kontrastná k šedi socializmu a uvoľnenosť. Ten pocit, že môžem = sloboda mal a dodnes má pre mňa nezameniteľnú chuť a najvyššiu prioritu.
Dodnes si vážim, že môžem bez strachu prejsť hranice a pokračovať v ceste. Asi preto, že sme dlho nesmeli, milujem dodnes cestovanie. Stále som tichý pozorovateľ krajiny, ľudí, ich zvykov, vôní, gastronómie a dodnes mám zadúšajúci pocit šťastia z toho, že môžem . Bez nadsádzky. Naposledy toto leto sme prešli AT, CZ, DE a trochu aj F a aj po 30 rokoch sme si s manželom povedali, že sme naozaj radi, že môžem byť slobodní, rozhodnúť sa, či a kam pôjdeme. Pre mňa je to najviac top výsledok Nežnej.
Alice, Ústí nad Labem
MALÉ FAUX PAS S FRANCOUZSKÝM VÍNEM
Jakmile se oteplilo, vyrazili jsme s kamarády stopem objevovat západ. Já s kamarádkou a jeden pár. V té době neexistovaly mobily, natož internet, nemohli jsme si tedy průběžně dávat vědět, kde se nacházíme a za jak dlouho dorazíme do cíle. Prostě jsme se pevně dohodli na konkrétním místě setkání a na druhou posádku tam čekali, dokud se neobjevila. My jsme jako dvě mladé holky měly samozřejmě výhodu a všude byly první – hned ze začátku jsme stoply kamion. I když řidič nejel až do námi vytoužené cílové stanice, zavolal kolegům vysílačkou a sehnal nám „nápojný“ spoj.
Naše trasa vedla přes Rakousko, Itálii a Francii. Ráda vzpomínám na Rakousko, kde jsme s kamarádkou kempovaly před kostelem a čekaly na zbytek, místním jeptiškám nás bylo asi líto, takže nás ubytovaly přímo v tom kostele. Ve Francii se nám povedlo malé faux pas, ale zpětně se tomu strašně směju – jeden hodný pán pozval celou naší výpravu na večeři k sobě domů. Nalil nám víno, hodně nám k tomu vyprávěl, ale my mu bohužel vůbec neuměli francouzsky, takže jsme pouze přikyvovali a usmívali se. A jak jsme byli zvyklí z domova na nabídku hodně špatných vín, která nešla pít jinak než s colou (legendární houba), to samé jsme udělali s jeho vínem. Pán byl bohužel vinař a evidentně nám jako hostům nabídl to nejlepší z jeho sbírky. Držel se za hlavu a bědoval.
Během cesty jsme poznali plno dalších skvělých lidí a hlavně byli neustále fascinovaní. Nejvíc mi v paměti uvízla záhadná lahvička. Když jsme zjistili, že se jedná o olej ve spreji, nemohli jsme uvěřit, že existuje taková vychytávka. To u nás prostě nebylo.
Dnes můžeme procestovat téměř celou Evropu pouze s občankou. Můžeme se ze dne na den, nebo z hodiny na hodinu rozhodnout a vyrazit. Slavíme 30 let svobody, 30 let svobodného cestování! Važme si toho, cestujme, objevujme, poznávejme. Díky, že můžem.
