„Auto bez řidiče“ nebo „No jo, ženská za volantem“. Podobné poznámky slýcháme od mužů-řidičů často. K výročí MDŽ jsme se tak rozhodli ukázat, že pohrdání řidičkami není na místě. Podíváme se na 10 úžasných žen, které zazářily v motorsportu a jejich příběhy jsou inspirací.
Janet Guthrie
Těžko si představit „chlapštější“ zábavu než je NASCAR. Evropští fanoušci se sice vysmívají tomu, že Američané umí zatáčet jen doleva, ale to nemění nic na tom, že i na kroužení po klopeném oválu potřebujete dost odvahy a schopností. Už v sedmdesátých letech se americké ingoty po klopených tratích řítily rychlostmi kolem třístovky.
A Janet Guthrie byla první, která se dokázala kvalifikovat nejen do nejvyšší úrovně závodů NASCAR, takzvaných „superspeedways“, ale pokročila dokonce ještě dále – do formulových závodů IndyCar. Vrcholem její kariéry bylo deváté místo ve slavné Indy 500 roku 1978. Potom však její kariéra uvadla. Údajně proto, že sponzoři nechtěli ve sportu, který ovládali konzervativní Jižané, podporovat ženu …
Michelé Mouton
Pokud se byť jen trochu zajímáte o rallye, víte, co to byla skupina B. Celou kategorii charakterizovali sebevražední fanoušci u tratě a nasupené bestie s 500 koni a pohonem všech kol. Do doby, než byla po sérii nehod prohlášena za příliš rychlá i na závodění a zakázána, se tahle monstra proháněla po uzoučkých cestách.
Říká se, že skupina B bylo závodění pro pořádné chlapy. Drobná Francouzka Michéle Mouton by asi nesouhlasila. Nejenže zvládala krotit auta, kterých se báli i sami závodníci. Byla v tom jedna z nejlepších. Roku 1982 za volantem Audi Quattro získala druhé místo v mistrovství světa, těsně za týmovým kolegou, legendárním závodníkem Walterem Röhrlem.
Sabine Schmitz
Nejspíš jí znáte z televizního pořadu TopGear, kde se nejdříve objevovala jako host a potom jednu sérii i jako moderátorka. Sabine Schmitz ale umí mnohem víc než jen být vtipná v televizi.
Přezdívá se jí „královna Nordschleife“, protože na slavné Severní smyčce okruhu Nordschleife najezdila tolik jako málokdo. Kromě toho, že vozila turisty v Kromě toho, že vozila turisty v BMW M5 coby „Ring Taxi“ také závodila snad ve všech závodech a sériích, které se tu jezdí. A vyhrávala. V roce 1996 se stala první ženou, která vyhrála slavnou 24 h Nürburgring.
Shirley Muldowney
Závody dragsterů jsou v motorsportu specifickou disciplínou. V podstatě to není nic víc než osmilitrový V8 o výkonu několika tisíc koní, dvě obrovská kola vzadu, dlouhý čumák a dvě maličká kolečka vpředu. A kokpit pro šílence, který se k této věci nechá připoutat. Maximální rychlost? Kolem 500 km/h, dosažená po 400 metrech.
Závodit s něčím takovým bývala čistě mužská záležitost, než přišla Shirley Muldowney, která se přes odpor všech zúčastněných do kategorie Top Fuel nejen dostala, ale navíc v ní získala tři národní poháry v letech 1977, 1980 a 1982. V roce 1984 její kariéru na nějaký čas zarazila těžká nehoda, ale přesto se k závodění vrátila. Naposledy startovala v roce 2003, tedy ve svých 63 letech. A dodnes se jí právem říká „První dáma drag racingu“.
Denise McCluggage
Denise McCluggage byla původní profesí novinářka. Poté, co se setkala s Briggsem Cunninghamem, tvůrcem prvního amerického vozu na 24h Le Mans, si pořídila britský sporťák MG TC a začala se s ním účastnit amatérských závodů. Časem ho vyměnila za mnohem výkonnější a rychlejší Jaguar XK140 a do závodění se pustila profesionálně.
V roce 1961 s vozem Ferrari 250 GT vyhrála na dvanáctihodinovce v Sebringu svou kategorii. A o dva roky později stejný úspěch zopakovala na Rallye Monte Carlo, přestože na ni vyrazila s nevhodným Fordem Falcon. I poté, co na konci šedesátých let přestala aktivně závodit, o závodech dál psala a pomáhala je popularizovat.
Danica Patrick
Krásná a pekelně rychlá. To je Danica Patrick. Tři pole position v sezóně 2005 jí jako první ženě vynesly titul „Nováčka roku“ v sérii IndyCar, a stejný titul získala i na slavném závodě Indy 500, který po devatenáct kol vedla, aby nakonec skončila čtvrtá.
V roce 2008 pak vyhrála japonskou Indy 300, první závod série IndyCar, který kdy vyhrála žena. Od roku 2010 přestoupila z monopostů série IndyCar do vozů NASCAR, kde se jí už tak nedařilo. I tak překonala rekord Janet Guthrie v počtu umístění ženy v první desítce série Sprint Cup a zůstává jednou z nejúspěšnějších žen na americké závodní scéně. Kariéru ukončila v roce 2018.
Lella Lombardi
Formule 1 je typicky brána jako vrchol motorsportu. Pro ženy závodnice jde ale o těžkou disciplínu, kde se prosadit. Pouze dvě ženy se kvalifikovaly do závodů F1, nejúspěšnější byla drobná Italka Lella Lombardi. Její velký moment přišel během Velké ceny Španělska 1975, kdy se držela na šestém místě, tedy posledním z bodovaných. Závod byl kvůli nehodě jiného závodníka předčasně ukončen a znamenal poloviční bodové hodnocení pro Lellu. Získala tak jen půl bodu, ale pořád je to jediná polovina bodu, kterou si žena v celé historii F1 připsala.
Po odchodu z Formule 1 pokračovala Lombardi v závodní kariéře deset let. Věnovala se především vytrvalostním závodům a podařilo se jí vyhrát šestihodinovky ve Vallelunze a Mugellu. Objevila se i v americké sérii NASCAR a až do konce své kariéry v roce 1987 startovala v poháru European Touring Car Championship. Tehdy jí bylo 45 let a závodila i přesto, že sváděla boj s rakovinou, které o pět let později, v roce 1992, podlehla.
Hellé Nice
Příběh Mariette Hélène Delangle, známější jako Hellé Nice, se čte jako román. A místy je těžko uvěřitelný.
Po přestěhování do Paříže v 16 letech se stala modelkou a tanečnicí. Pozdější úraz na lyžích znamenal konec tancování a Hellé přemýšlela, co dále. Využila známost s Philipe de Rotschildem a seznámila se Ettorem Buggati. Výrobce známé značky hned poznal talent.
V roce 1931 už za volantem Bugatti Type 35C absolvovala pět Velkých cen a její intenzivní závodní kariéra pokračovala až do roku 1936. Jako závodnice patřila mezi celebrity. Po válce chystala velký návrat na závodní tratě, byla ale závodníkem Luisem Chironem patrně neprávem nařčena z kolaborace s nacisty. Před očištěním jejího jména se ale od ní odvrátili sponzoři i závodní týmy a Hellé Nice dožila v chudobě a zapomnění.
Lyn St. James
Lyn St. James patřila k hrstce žen, které se probojovaly na špičku amerického závodění s monoposty – do závodu 500 mil v Indianapolis. Její cesta na Indy ale nebyla snadná ani rychlá. Když se stala první ženou, která tu získala ocenění „Nováček roku“, připsala si zároveň i další rekord. V pětačtyřiceti letech byla nejstarším nováčkem, který tuto cenu obdržel. Jedenácté místo z jejího prvního startu v roce 1992 sice zůstalo jejím nejlepším, ale i samotný fakt, že do Indy naposledy nastoupila v roce 2000, kdy jí bylo 53 let, je hodný uznání.
Podobně jako Lella Lombardi i Lyn St. James se zařadila do elitního klubu účastí na závodech monopostů, ale opravdových úspěchů dosáhla na vytrvalostních závodech. Startovala ve 24h Le Mans i 24h Nürburgring a vyhrála dva nejprestižnější vytrvalostní závody v USA – 24h Daytona a 12h Sebring.
Eliška Junková
Nakonec tu máme domácí závodnici, na kterou by každý Čech mohl být hrdý. Byla to Eliška Junková a zapsala se zlatým písmem do historie československého motorismu.
Za volant závodního auta se poprvé posadila v roce 1924. Stejně jako Hellé Nice, Eliška závodila v Bugatti T30, se kterým hned v prvním závodě Lochotín – Třemošná obsadila první místo v kategorii do dvou litrů. Už o rok později se jí dařilo vítězit a porážet i svého manžela, také vášnivého závodníka. Domácí úspěchy brzo doplnily i mezinárodní. Přišlo druhé místo v závodě do vrchu Klausenpass a Velká cena Německa 1927 na okruhu Nürburgring, kde získala čtvrté místo celkově a první ve své kategorii. Vrcholem její kariéry byly dvě účasti na legendárním a také pekelně náročném vytrvalostním závodě Targa Florio. V roce 1927 tu pro technickou závadu odstoupila z druhého místa, o rok později dokonce po několik kol vedla a nakonec dojela pátá.
Po smrti svého manžela Čeňka se rozhodla se závoděním skončit, přestože i sám Ettore Bugatti naléhal, aby pokračovala. Autům ale zůstala věrná. Nadále propagovala vozy Bugatti, pomáhala založit Masarykův okruh v Brně a pracovala pro pneumatikářské oddělení firmy Baťa. Zemřela v lednu 1994 ve věku 93 let, vzpomínaná jako legenda.
Co je to HoppyGo?
HoppyGo je platforma na sdílení aut, která spojuje ty, kteří si chtějí auto občasně půjčit, s majiteli, kteří své auto nepoužívají každý den. Uživatelé tak mohou využít automobily, které by jinak stály na parkovišti. Na druhé straně majitelé mohou tímto způsobem řešit náklady na vlastnictví svého vozu nebo si dokonce zajistit vedlejší příjem.
Na platformě je k dispozici přes 1500 vozů různých kategorií a značek. Jako uživatel tak máte možnost si vybrat mezi luxusními i dostupnými vozy, sportovními, obytnými nebo rodinnými auty či městskými hatchbacky. Zkrátka u nás najdete cokoliv, co zrovna potřebujete.
Monopost F1 ani historické Buggati na platformě zatím bohužel nemáme. Ale sportovních kabrioletů, které vám připomenou, co je na řízení tak čarovného, najdete na HoppyGo celou řadu. Pár jsme jich pro vás vytipovali v článku níže.
Sdílejte tento článek na: